Psaní na pokračování

Najednou jsem měl pocit, že mi v hlavě explodoval granát. Děsivá bolest přejela až do páteře. V hlavě se mi zjevil obraz matky, jak mě hladí po vlasech a se slzami v očích mi říká, že se už táta nikdy z práce nevrátí. Zčistajasna se mi vybavil tento silný zážitek z dětství, kdy mého otce, který pracoval jako policista zastřelili při výkonu služby. Ještě se mi trochu točila hlava, když vzpomínka odezněla, ale nabyl jsem naději, že se mi paměť časem vrátí. Doufám ale, že nebude doprovázena tak bolestivým průběhem. Možná jsem se stal policistou, jako můj otec a při nějakém vyšetřování narazil na organizovanou skupinu sadistických maniaků.

Raději jsem se vrátil do reality. Natáhl jsem ruku se sekáčkem ke kameře, která směřovala k prostoru úzké římsy se zábradlím a odhadl vzdálenost. Zhoupl se v kolenou a vyskočil. Tupá strana sekáčku zachytila kabel a švih paže jej vysunul z kamery. Tak a teď kam dál? Prapodivná bezedná propast za zábradlím po levici mi nepřipadala jako dobrá úniková cesta a tak jsem zkusil otevřít první dveře vpravo. Klasická šatna. Dlouhé řady strohých, plechových skříněk, úzké lavičky mezi nimi a zápach desinfekce. V první skříňce visela uniforma. Vyndal jsem ji a zjistil, že je to uniforma důstojníka SS. Tohle místo je asi opravdu nějaké doupě šílených psychopatů. Co najdu v další skříňce? Zbroj římského legionáře, nebo kožený sado-maso obleček? Nikoli. V dalších skříňkách jsem nacházel jen další esesácké uniformy. Otevřel jsem jedno z pouzder na pistole a vyndal Walther P.38. S údivem jsem zjistil, že nejde o žádnou maketu, ale o funkční zbraň s plným zásobníkem. Ve zbraních jak se zdá se vyznám a dokážu s nimi i manipulovat. Sakra, tak tohle je určitě lepší než sekáček a v takovém množství oblečení snad najdu i vhodnou velikost pro sebe, i když představa, že se tady budu promenádovat v uniformě SS mě moc nenadchla. Posbíral jsem nejvhodnější svršky a vklouzl do přilehlých sprch abych se trochu opláchl a prohlédl si zranění. Snad budu mít trochu času na to dát se jakž takž dohromady.

    Svalouš mě vedl labyrintem chodeb, až jsme došli k řadě kobek, kde se nacházely zbídačené lidské bytosti. Otevřel mříž jedné z cel a vytáhl za řetěz jednoho z těch chudáků. Ruce i nohy měl v řetězech, dokonce kolem krku měl kovový obojek s řetězem jako vodítko.
    „Odveď tu svini do laboratoře 18. Už jim došli pokusné objekty. No co čumíš, je to o dvě patra níže. A pokud příště opustíš stanoviště, budeš kázeňsky řešen,“ prskal chlápek a pak už dodal spíše pro sebe, „tihle nováčci nemají smysl pro disciplínu.“
    „Provedu!“
    „Hail,“ zařval ještě nácek a zvednutou rukou ukázal jak vysoko mu skáče pes.
    Taky jsem s odporem zvedl ruku k pozdravu, abych nevzbudil podezření. Chlap se otočil jako stroj a rázným krokem se vzdálil z chodby plné cel.
    „Člověče, jak vám můžu pomoc?“ oslovil jsem tiše vězně německy, ale nereagoval ani když jsem větu zopakoval v angličtině. Rozhodl jsem se pokračovat ve hře do které jsem se namočil aniž bych věděl jak. Chytil jsem konec řetězu vedoucímu k obojku a vedl toho chudáka tam, kde jsem tušil, že by mohly být ty laboratoře.

    Sirény se rozječely až ve mně škublo. Odevšad se vyrojilo plno vojáků v německých uniformách se samopaly. Proběhli kolem mě aniž by si mě všímali, ale myslím, že to nebude trvat dlouho. Jestli je tento poplach kvůli mně a našli tělo mého mučitele, tak jim po shlédnutí kamer za chvíli dojde, kde jsem a jak momentálně vypadám.
    Z přemýšlení mě vytrhl nápis LABORATOŘ nade dveřmi u kterých stál v pozoru voják s automatickou zbraní v ponosu na jedné straně a na druhé něco co mi připomínalo bitevní roboty ze starých sci-fi filmů. Mohutné tělo robota uprostřed označené velkým hákovým křížem stálo na pásovém podvozku. Jedna paže byla opatřena mohutným klepetem a druhá byla hlavní rotačního kulometu, z níž se nábojový pás ztrácel v trupu stroje. Válec na trupu s kamerovou čočkou a nějakými čidly působil kyklopským dojmem. Můj zrak sjel ke dveřím, kde nešlo přehlédnout klávesnici. Budu muset zadat kód. Sakra, to je konec. S bolestí hlavy, která sjede až na samý konec páteře jsem se už seznámil a právě nyní se opět dostavila. Naštěstí už nebyla tak intenzivní a jen jsem nepatrně poklesl v kolenou. V hlavě se mi vybavila čísla 74901. Mohla by to být kombinace, která mi otevře tyto dveře? Mohla, pokud se mi však zrovna nevybavilo číslo zdravotního pojištění, nebo erotická telefonní linka. Strážný u dveří už začínal být trochu nervózní z mého postávání u dveří a hlaveň rotačního kulometu jeho ocelového parťáka se už taky začala podezřele točit mým směrem a tak jsem natáhl ruku a namačkal kód. 74901. Mohutné kovové dveře zasyčely a zajely do zdi. 

PNP - Profesor

   „Přivedl jste nový pokusný subjekt, důstojníku?“ zaskřehotal za mnou hlas. Otočil jsem se a pohlédl na nahrbenou chudou postavu v bílém plášti. V propadlých tvářích se za kulatými brýlemi topily oči a vysoké čelo ukrajovalo notný kus v porostu šedivých vlasů.
   „Tudy důstojníku,“ pokynul mi muž v plášti a vkročil mezi dva skleněné boxy. V rohu stál malý kancelářský stůl, za který usedl. Postavil jsem se s vězněm před něj a očekával co se bude dít dále.
Chlapík otevřel zásuvku stolu a vyndal z něj revolver, kterým na mě zamířil.
   „Je až neuvěřitelné, že se opět setkáváme Kurte. Nebo jaké je vlastně vaše pravé jméno? Jestli mi ho ale nechcete prozradit, jistě vám nebude vadit, když vás budu oslovovat tím, kterým jste se představil, když jsem vás přibral do výzkumu doktore Escbachu?“
   „Nevím o čem mluvíte pane,“ odpověděl jsem, ale tušil jsem, že jsem šlápl pořádně vedle, když jsem přišel do laboratoře. Hlaveň revolveru ani o milimetr neuhnula od středu mého hrudníku.
   „Tak dovolte, abych vám to připomenul. Jste agentem Equilibrii Ferrarius, který se vetřel do mého výzkumného týmu. Nevím, jaký je cíl vaši mise, ale věřte tomu, že se to dozvím. Jak vidím, podařilo se vám uprchnout z cely a určitě nejste tak hloupý, abyste se vracel právě zde. Myslím, že jste použil tu vaši agenturní kapsli zapomnění, abyste nemohl při výslechu nic prozradit. Účinek kapsle bez odblokování prostředků EF u někoho pomine samo do čtrnácti dnů, u někoho to může trvat i tři měsíce. To už vím, ale já mám spoustu času. Počkám a pomůžu vám vzpomenout si co nejdříve Kurte. Materiálu o vaši agentuře máme od našich spojenců dost. Pak mě ještě budete prosit, abyste mi mohl prozradit cíl vašeho úkolu. Pro začátek vám připomenu alespoň své jméno, profesor Karl Wiligut.“
   Nevěděl jsem o čem ten chlápek mluví, ale jeho sebevědomí s jakou mi sděloval všechny skutečnosti, že všemu co mu plynulo z úst věří a známé brnění v páteři mi napovídalo, že to může být i pravda, ačkoli to vše zní tak neuvěřitelně.
   Mezitím mě obstoupili dva vysocí uniformovaní muži s namířenými automaty. Ta drobná postava se jménem Karl Wiligut, sedící za stolem musela nějakým tlačítkem přivolat stráž.
   „Prozatím vás nebudeme mučit Kurte. Nechám vám v cele předčítat materiály o agentuře, o mezirealitním cestování, o výzkumu pro našeho vůdce na kterém jste se doposud podílel a za týden se přijdu zeptat jestli mi něco nechcete zdělit.“
   Profesor mávl rukou ke dvěma strážcům: „odzbrojit a odvést do cely! Ale už ne k těm břídilům z Gestapa. Šoupněte ho do naši speciálky. Tam ho přejdou choutky pohrávat si s jednotkami paranormální divize SS.“

    Celé dny do mě pumpovali nějaké drogy, dostával jsem elektrošoky a neosobní blondýnka v uniformě poručíka předčítala monotónním hlasem nejrůznější záznamy. Ta poslední činnost byla nejzajímavější. Předčítala strohé údaje o agentuře Equilibrii Ferrarius, o cestování mezi dimenzemi a o výzkumu na kterém jsem se měl podílet jako asistent profesora Karla Wiliguta. Šlo o nějaký program vytvoření super člověka – nezdolného vojáka s výstižným názvem SUPERSOLDAT.
    Po třech dnech deliria, a elektrošoků jsem si vybavil akorát své pravé jméno a nějaké zážitky z dětství. Vše ostatní o agentuře, dimenzích a výzkumu pro vůdce mi stále připadalo jako nějaká divná sci-fi.
    Pátý den mě přišel navštívit profesor Wiligut, doprovázen známým hromotlukem s mobilní elektrošokovou centrálou. Vstoupili do cely neozbrojeni, zajištěni pouze robotem s rotačním kulometem místo paže.
    „Jak jste na tom s pamětí her Esbach?“ zeptal se profesor.
    „Děkuji, díky vaší péči jsem na tom čím dál lépe. Ne to nebude potřeba,“ ukázal jsem na elekrošokovou centrálu, kterou začal žhavit hromotluk. „Řeknu vám vše co vím i bez elektrického proudu.“
    „Dobrá poslouchám,“ nafoukl se namyšleně Wiligut.
    „Začal bych nejdříve svým pravým jménem, „ začal jsem pomalu, „jmenuji se … vaše smrt!“
    Po těch slovech jsem skočil po hromotlukovi. Celou silou jsem vrazil do jeho hrudi až odletěl na konec cely. Uchopil jsem elektrody od přístroje a přiskočil k robotu. Nevím jestli byl robot tak pomalý, nebo čekal na nějaký povel, ale doposud nijak nezareagoval. Elektrody se dotkly robotova kovového pláště a pustili do něj elektrický proud. Myslím, že se mi jej podařilo úspěšně zkratovat, protože všechna robotova čidla zhasla a z válce na vrcholu trupu kovové příšery stoupal jemný kouř. Vyřazení robota z provozu mi zabralo nějaký čas, který využil hromotluk k tomu aby se vzpamatoval. Otočil jsem se právě včas. Řítila se na mě hromada masa s vyceněnými zuby.

   Neušli jsme ani pár kroků a kolem ucha mi prosvištěla kulka. Instinktivně jsem sebou plácl na zem a stiskl spoušť rotačáku. Tahle zbraň evidentně nebyla určena do rukou člověka, ale robota, kterému jsem ho sebral. Zpětné rázy mi málem utrhly ruce. Naštěstí stráž, která po mě střílela také nečekala, že jim odpovím palbou takového těžkého kalibru a stáhla se do bezpečnější vzdálenosti. Profesor Wiligut se odplazil za nejbližší příčku, kde se hrdinně stočil do klubíčka.
   Nebylo času nazbyt. Ozbrojené stráže ostřelovaly prostor, ale do žádné velké akce se nepouštěly. Bylo mi jasné, že čekají na posily. Už jsem se rozhodl, že vezmu profesora jako rukojmí a pokusím se s ním projít jako s živým štítem, když v předu zazněly výstřely, doprovázené výkřiky bolesti. Pak se ozval hlas:
   „Agente Blazkowitzi, to jsem já Kessler, jdu za vámi. Nestřílejte!“
Kessler? To mi nic neříkalo, ale byl to první člověk, který mě oslovil mým pravým jménem. Alespoň si myslím, že to je mé pravé jméno. Chlápka v pracovní údržbářské kombinéze, který se vynořil na konci chodby jsem si prohlédl očima v jedné linii s hlavní kulometu.
   „Odkud mě znáte chlape!“vyštěkl jsem na něj.
     „Použil jste kapsli na vymazání paměti? Tak proto z vás nic nedostali. Já jsem Kessler, váš kontakt, rezident v této dimenzi, který podal agentuře zprávu o nebezpečných aktivitách a nezákonném mezirealitním kšeftování. Všechno vám vysvětlím později, teď musíme rychle zmizet. Stráže jsem zlikvidoval, jenže za pár minut tady bude elitní komando. Pojďte BJ.“
   „A co s ním?“ ukázal jsem na profesora krčícího se stále na podlaze.
Kessler na něj namířil pistoli a zmáčkl spoušť. Krev a šedá hmota mozku obhodila bílou stěnu.
   „O jeden nacistický vědecký mozek méně,“ okomentoval to Kessler, „pojďte, nemáme čas.
   Když jsme procházeli kolem dvou mrtvých těl strážných odhodil jsem těžký rotačák a sebral ze země samopal, který vypadal jako starý model MP40, ale přesto mi neuniklo pár maličkostí, které jej znatelně vylepšovali. Pak jsem jen přidal do kroku a slepě následoval svého nového spojence. 
 

Kakofonie střelby byla ohlušující. První nedočkaví nepřátelé schytali smrtelnou dávku střel a mě se zmocnilo bojové šílenství. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale vnitřní pocit mě přinutil přejít do útoku. Nechtěl jsem čekat na smrtící kulku v tomto příšerném zasedacím sále s portrétem Adolfa Hitlera na čelní stěně. Vyrazil jsem proti rozevřeným dveřím a zběsile střílel na všechno co se pohnulo. Odhazoval jsem zbraně bez munice a zvedal ty s plnými zásobníky od svých mrtvých protivníků.
Kessler se myslím držel někde za mnou a když jsme vběhli do další spleti uliček, kde už nebyli žádné živé terče, strhl mě za rameno.
„Tady je ta správná chodba BJ.“
Nechal jsem se vtáhnou do komplexu chodeb patřící zřejmě pod údržbu. Kessler v jednom místě vyšplhal po kabelech lemující stěnu ke stropu, kde strhl mříž kryjící přístup do větracího systému a vtáhl se dovnitř.
„Vylezte za mnou,“ uslyšel jsem jeho hlas, ale představa, že se budu muset soukat za ním se mi pranic nelíbila. Posledních pár metrů usilovného běhu, jsem nemohl popadnout dech. Když jsem se pak podíval na svou hruď, uviděl jsem na košili rozlitou rudou skvrnu. Rozepnul jsem pár knoflíků, abych si prohlédl příčinu. Kur..! Byl jsem dvakrát střelen do prsou, jenže obě díry po kulkách se už začaly samy stahovat. Vzpomněl jsem si na koupelnu, kde jsem si všiml poprvé takové rychlé regenerace po zranění řeznickým hákem a tak jsem košili rychle zapnul. Pak jsem vyskočil a zachytil se rukama elektrických kabelů na zdi. V plicích mě to bolestivě bodlo, ale zvládl jsem to. Vsoukal jsem se do větrací šachty za Kesslerem.
„Kam míříme Kesslere?“
„Vcelku je to jedno, hlavně rychle pryč odsud, než dorazí military komando agentury.“
„Ti jsou přece na naší straně, jestli si správně vybavuji všechny informace, které jste mi podal.“
„Jo to jsou, jenže až přijdou, tak nebudou pátrat po nás, ale jejich hlavním úkolem bude zlikvidovat tohle hadí hnízdo a to bychom mohli přijít k úhoně i my.“
Dál jsem se už nevyptával. V tunelu před námi se rýsoval světlý bod. Patrně už konečně ústí téhle klaustrofobní šachty.