Dovolená v Green lake 2. díl

Byli to amatéři, kdo útočí z blízka, odstřelovače použije nanejvýš na jištění a naopak, nikdy ne společně. Prostě fušeři, ale nebezpeční.

Plácnul jsem sebou po zádech do vody, jako by mě střela zasáhla naplno. Hned, jak se nade mnou hladina zavřela, jsem sebou pod vodou smýknul, abych se natočil správným směrem. Několika tempy jsem se ocitl pod temnou siluetou hausbótu, pro případ, že by si útočníci chtěli mou smrt pojistit několika výstřely do vody.

Pomalu, skoro po centimetrech jsem se pod kotvícím hausbótem blížil ke břehu. I když už mi nedostatek kyslíku trhal plíce přinutil jsem se vynořit co nejopatrněji. Pomalouku, aby mě ani jediné šplouchnutí neprozradilo, jsem vynořil hlavu nad hladinu a konečně se nadechl. I když to asi netrvalo ani minutu, připadalo mi, že jsem pod vodou musel být pár desítek minut.

Přes hučení krve v uších jsem se snažil zaslechnout útočníky. Neslyšel jsem nic, jen podivné zvuky, které jsem zprvu nemohl zařadit. Až po chvíli mi došlo - oni se snad rvali!

Opatrně jsem vylezl na miniaturní molo sestávající ze dvou kůlů a několika prken a nahlédl na palubu. Byli tam, a rvali se jako psi. Doslova. Včetně vrčení ňafání i kousání. A nebyli dva, jak jsem zprvu předpokládal, ale tři.

Opatrně a pomalu jsem krok za krokem ustupoval. Doufal jsemže těm podivínům dokážu v tichosti zmizet.

Zradilo mě uvolněné prkno. Zaskřípělo jako raněný srnec.

Ztuhnul jsem, a modlil se aby to neslyšeli. Spatně, slyšeli to všichni tři. Náhle byli na nohou a jako jeden muž se rozběhli směrem ke mě.

Na nic jsem nečekal, udělal jsem čelem vzad a vyrazil jako na olympiádě.

Kdyby mě někdo poslouchal, když jsem běžel do kopce, asi by se podivil. S každým třetím krokem jsem ze sebe polohlasně vyrazil: „debil“ , „kretén“ , „idiot“ a kdyby mi nedocházel dech, asi bych pokračoval až ke staletému dubu na vrcholu hřebenu.

Jasně, že jsem ty tři poznal, byli to Werewolfové, uctívači bomby. Podle tetování táhnoucího se od očí ke spánku, tvrdé jádro.

Škrábal jsem se co možná nejrycheji přímo do strmého svahu před sebou a snažil se nemyslet na zvuky, které se přibližovaly.

Malou výhodu mi dávala znalost terénu. Tuhle trasu jsem běhával každé ráno dvakrát, nahoru a zpět. Tedy v době, kdy jsem tu na dovolené.

Výhoda se ukázala jako opravdu malá, doslova jsem cítil jak mi dýchají na záda, nebo jsem si to aspoň namlouval.

Rychle, jen rychle. Posledních pár stovek metrů jsem nedokázal myslet na nic jiného, než na rychlost. Musel jsem být dost rychlý abych to stihl ke stoletému dubu, stojícím osaměle na nejvyšším bodě hřebenu.

Úplně bez dechu jsem se přitiskl zády k mohutnému kmeni stromu a očima vyhledal směr ke světlům města.

Odpočítal jsem dvacet kroků a ve slabých odlescích světel vzdáleného města, jsem hledal ten správný balvan.

Trvalo to snad věčnost než jsem ho našel. Třesoucíma rukama jsem nahmatal kámen a odvalil ho stranou. Z díry pod ním jsem vytáhl schránku a rychle vybalil její obsah.

Konečně! Konečně jsem téměř potmě nahmatal známý tvar.

Werewolfové už byli u stoletého dubu. Stačilo jim pár kroků a mají mě.

Měli by mě, kdybych v tu chvíli nenatahl závěr a nepokropil je dlouhou dávkou ze samopalu vz. 58.

Stihl jsem to tak tak.

Mám rád precizně odvedenou práci a u zbraní to platí dvojnásob.

A mám rád dobré a kvalitní zbraně, vyrobené s láskou a pečlivostí. Vezměte si takový samopal vz 58, ten mám opravdu rád. Rekl bych, že je to skoro citový vztah.

Pokud někdo tvrdí, že to český kalašnikov, dejte mu přes hubu.

Klašnikov je kus šikovně, možná i geniálně zohýbaného plechu s hlavní, ale to je všechno.

Samopal vz 58 je poctivý kus fortelné práce, od někoho komu na ní opravdu záleželo.

No a právě teď mi jeden z nich zachránil život.

Seděl jsem na zemi a oddychoval, jako bych právě uběhl olympijský rekord. No, možná i uběhl. Končetiny, které jsem měl po předchozím běhu úplně rozpálené, začal studit chlad mokrého ošacení. Pomalu jsem se zvedl a šouravým krokem došel k té hromědě masa.

V tu chvíli se v paže, jednoho z wervolfů zásahem skoro oddělená od trupu s mlasknutím přitáhla a rána se před mýma očima zacelila.