Dovolená v Green lake 1. díl

Steak byl krásně šťavnatý, voňavý a propečený tak akorát. Byl jedním slovem vynikající, ostatně jako vždy v Lennyho hospodě. Nevím, jak to ten Carl dělá, ale jeho steaky mi snad chutnají čím dál víc.

Pomalu se z toho stával malý rituál. Vždy, když jsem v Green Lake, tak skoro každý večer zajdu k Lennymu do hospody a poručím si pivo a steak. Mlčím, pomalu upíjím pivo a čekám až mi Carl, nejlepší kuchař v širokém okolí, udělá svůj slavný steak. Lenny, majitel hospody, mi ho pak beze slova donese ke stolu i s dalším pivem.

Jak říkám, rituál beze slov. Myslím, že mluvení se přeceňuje. Já mám rád, když je chvíli klid. Sem do Green Lake jezdívám na ryby celkem pravidelně a ryby chtějí klid. Rybaření je relaxace sama o osobě. Člověk nikam nespěchá, jen tak sedí v loďce na jezeře a čeká, kdy něco zabere.

Tohle městečko i hospodu mám opravdu rád. Už jsem tu hostil spoustu přátel z Agentury a každý si pochvaloval. Steaky, pivo i klidné ospalé městečko si každý zamiluje. I Otto se dá u dobrého piva snést.

Otto je místní sběratel čehokoli. Mě si oblíbil, snad proto, že mu tu a tam dovezu nějakou tu kuriozitu z mise.

Jen Petr Bezděch ho moc nemusí. Ve své laboratoři vymyslel novou slitinu, která odolává i Maurbyho efektu a sečné zbraně jsou z ní velice kvalitní. Každému pak na potkání ukazoval, že se s takovými zbraněmi dá sekat i do kamene.

Když tu byl posledně a zkoušel je tu, ztratil se mu jeden z jeho mečů z japonské série, jak s oblibou říkal.

Obviňoval právě Ottu, ale důkaz že v tom má prsty stejně neměl, a tak byl jen mrzutý.

Dnes jsem Ottovi dovezl velkou a pěkně těžkou knihu. Myslím, že náboženskou. Aspoň ti fanatičtí uctívači jaderné bomby ji za svatou měli.

Na poslední misi jsem tu jejich sektu i s „bombou-matkou“ rozprášil.

Skoro se jim ji povedlo odpálit a zlikvidovat tak celou jednu realitu. Skoro.

Na památku jsem si vzal právě tu jejich knihu. Bytewská by asi nadšená nebyla, ale co.

Já jsem jen chtěl udělat radost Ottovi, mě takové cetky nezajímají.

 

Když vstoupili ti dva, Leny zrovna stál za barem, díval se na zprávy a mimoděk rutinovaně leštil sklenice. Že to byli cizáci, jsem poznal na první pohled. Ono to nebylo nic zas tak těžkého, Green Lake je malé město a znám tu v podstatě každého. Z Agentury nebyli, to bylo víc než jasné, ti by věděli naprosto přesně, kde mě hledat.

Bez velkého rozhlížení šli rovnou k baru a na něco se ptali. Natahoval jsem uši, ale přesto, že jsem byl v hospodě jen já a pár největších štamgastů zaslechl jsem jen Lenyho odpověď:

„Hill Boots? Hmmm … Toho neznám. Co chlapi,“ obrátil se na štamgasty u baru, „říká vám to něco?“ Všichni svorně, jako jeden muž, kroutili hlavou.

Oba cizáci v zápětí vypadli ven.

Bylo to nechutné, takhle mě rušit u nejlepšího steaku na světě, ale co se dá dělat, určitě to nebylo jen tak, že mě ti dva hledali. Dožvýkal jsem poslední sousto, spláchl ho pivem a zvedl se k odchodu. U baru jsem ještě vyrovnal účet. Leny mi tam dnes započítal rundu navíc. Panáka pro každého štamgasta. Neměl jsem mu to za zlé, dneska mě podrželi.

Cestou k loďce jsem si podvědomě zkontroloval zbraň v pouzdře vzadu za opaskem. Tady jsem ji ještě nikdy nepotřeboval, ale jak se říká, zvyk je neprůstřelná vesta a tak jsem ji stejně tahal všude sebou.

Nosil jsem Glock 35, nepatří k největším, ale mě čtyřicítkové střelivo, pohodlně stačí. Nestojím o to, aby mi pětačtyřicítka po první ráně rozklepala ruce tak, že netrefím stodolu.

Uvědomil jsem si, že už je úplná tma. Podzim tu byl v plném proudu, což znamenalo, že přes den sice ještě vykouklo sluníčko, ale už nemělo moc síly a noci tak bývaly pěkně studené, a zvlášť u jezera, když se z něj zvedla mlha.

Sedl jsem si na záď, nastartoval a zamyšleně se vydal ke svému hausbótu, doufal jsem, že ho ještě nenašli. Tam si v klidu rozmyslím, o koho by tak mohlo jít. Nevěřím, že by každý v městečku zatloukal jako chlapi v hospodě, ale na druhou stranu bylo už docela pozdě a moc lidí asi na ulici nepotkali, takže byla docela velká šance.

K hausbótu jsem se blížil pomalu s vypnutým motorem a bez světla. Loďka rozrážela kotouče mlhy válející se po hladině a temná hmota hausbótu se pomalu blížila. Chvílemi jsem si připadal jako v levném hororu.

Na palubu jsem lezl s rukou na zbrani, připadal jsem si tak trochu, jako paranoik, ale říkal jsem si co kdyby. Nic se nedělo, žádní zakuklenci na mě nevyskočili a tak, jsem pistoli položil a člun uvázal oběma rukama.

Asi jsem opravdu paranoidní, ale ti dva divní cizinci u Lennyho v hospodě mi pořád vrtali hlavou. Nebyli tam jen tak pro nic za nic. Rozhodl jsem se, že to hodím za hlavu a vyspím se na to.

V tu chvíli se staly dvě věci najednou. Někdo na mě skočil ze střechy hausbótu a na tváři a uchu jsem pocítil ohnivé šlehnutí. Až se zpožděním jsem si uvědomil zvuk výstřelu. Na břehu byl odstřelovač a šlehnutí přes tvář musel být střela, která mě o fous minula, protože se loď zhoupla, když doskočil útočník shora.